„Novákovi, Procházkovi, kde jste se zase zdrželi? A zase nějaká partaj chybí. Je schůze domovního výboru a to není holubník. Jako domovní důvěrnice, vám musím říct, že to takhle už dál nejde, soudruzi.“
A takhle nějak začal páteční program žáků devátých tříd naší školy. Každý z nás dostal občanský průkaz s novou totožností. Všichni jsme se stali součástí rodin žijících v jednom paneláku v Praze ulici Sokolské číslo popisné 8. A k tomu jsme dostali i svůj sen, který jsme si chtěli odžít.
Já v roli Milana Šilhavého mám 48 let, ženu Marii a dvě děti. Synovi Martinovi je 22 let, studuje Vysokou školu ekonomickou. Dcera Markéta má 18 let a je dorosteneckou mistryní republiky v gymnastice. Pracuji jako ředitel Výzkumného ústavu a chci především, aby celá moje rodina se měla co nejlépe a věřím, že i ten socialismus se nám podaří vybudovat s lidskou tváří, když každý jeden z nás přiloží ruku k dílu. A kdo nevěří, tak ať se podívá kolem sebe, už se všechno kolem nás mění k lepšímu, soudruzi. Tyto jarní dny roku 1968 s sebou přináší naději nejen pro mě…
Workshop nazvaný „Mám svůj sen“ organizuje Post Bellum. Tato obecně prospěšná společnost se zabývá zaznamenáváním a archivací vzpomínek pamětníků významných historických událostí. Z těchto materiálů byl připraven i tento workshop, který končí srpnovým příjezdem tanků.
Historie je učitelkou života a co nám dal tento workshop ukáže až čas. Každopádně my jsme si čas strávený workshopem „Mám svůj sen“ užili.
